2x Mons Pico
Každý měsíc, zhruba třináctkrát do roka, se paprsky vycházejícího Slunce plazí po stěnách kopce, samotně se vypínajícího z jednoho z tmavých měsíčních moří. Každý den, 365krát do roka, se paprsky téhož Slunce plazí i po stěnách stejnojmenného vulkánu na ostrově Tenerife, který se nachází nedaleko západního pořeží afrického kontinentu. Co mají oba vrcholy z úplně odlišných světů společného? Odpověď se ukrývá na následujících řádcích.
Evropan posedlý sopkami, si na svém kontinentu moc neužije. Pokud se nevydá na Liparské ostrovy za vytrvale aktivní Stromboli posetou zástupy turistů nebo na občas rozhněvanou Etnu, která je pro změnu v době své aktivity střežena policejními hlídkami jako drahokam, zbývá mu už jen pár lokalit, které od jejich posledních sopečných hrátek dělí solidní řádka roků. Pánská skála u Kamenického Šenova nebo třeba pohoří Eifelu v Německu jsou sice nádhernými ukázkami z dílny Héfaistovy, ale co můžeme čekat po dílně, kde nikdo dlouho pořádně nezatopil pod kotlem…
Výjimku, která může nasytit člověka fascinovaného sopkami, představují v tomto ohledu snad jen Kanárské ostrovy. Dříve se předpokládalo, že vulkanismus Kanárských ostrovů způsobuje tzv. horká skvrna. Pro teorii horké skvrny nasvědčovalo například to, že Kanáry leží na prostorově uspořádané struktuře s nejstaršími vulkány na východě (Fuerteventura a Lanzarote) a nejmladšími (Hierro a La Palma) na západě. Současné a historické projevy vulkanické aktivity na ostrovech Lanzarote, Gran Canaria a Tenerife ovšem přinesly pořádné vady na kráse a eleganci geologických schémat. Proto se dnes více mluví o hypotéze, která bere na zřetel polohu Kanárských ostrovů na rozhraní tenčí oceánské kůry a tlustší kontinentální kůry, která může souviset s alpínským vrásněním. Vulkanický vývoj Kanárských ostrovů by tak mohl souviset se skupinou zlomů, které vznikly v miocénu (před 24 až 5 Ma) při výzdvihu pohoří Atlas.
V době před asi 1,9 Ma se mezi těmito masivy začal vytvářet velký vulkán o průměru asi 20 km, který byl zprvu tvořen čedičovými lávami (v pozdějším období před 1,5 až 0,17 Ma začaly převažovat trachyty a fonolity). Současně s vývojem vulkánu Canadas probíhaly podél osy mezi masivy Canadas a starším Anaga významné výlevy čediče. Tak vznikl hřbet známý jako Dorsal Ridge. Po obou stranách tohoto hřbetu existují dvě významná údolí Guimar a Orotava.
Další geologický vývoj ostrova Tenerife je znázorněn na sérii obrázků, kterou jsem vytvořil na základě informační tabule poblíž stanice lanovky na Pico de Teide.
Tolik geologická historie ostrova. Kanárské ostrovy se však zapsaly významnou měrou i do historie vysokohorských astronomických pozorování. Právě na ostrově Tenerife totiž Angličan Charles Piazzi Smyth začal roku 1856 prokazovat výhodnost pozorovacích stanovišť ve vysokých nadmořských výškách. Smyth strávil na Tenerife celkem 65 dnů a stačil zbudovat dvě pozorovací stanoviště: První na vrcholu Guajara ve výšce 2717 m n. m. (přímo na úpatí tohoto kopce se dnes nachází hotel a turistické informační centrum), druhé stanoviště se nacházelo v místě, kde se dnes nachází proslulá horská chata Alta Vista ve výšce 3260 m n. m. Právě zde jsem prožil jasnou noc a musím přiznat, že zážitek je nepopsatelný.
Výpravou Ch. P. Smytha však „astronomická sláva“ ostrova Tenerife ještě zdaleka neskončila. O století později, v roce 1959, se Kanárské ostrovy ocitly v pásu totality úplného zatmění Slunce. Ostrov Tenerife se tak díky mimořádné kvalitě pozorovacích podmínek dostal do povědomí astronomů z celého světa, což dalo podnět k založení observatoře "Observatorio del Teide" na vrchu Izaňa v nadmořské výšce 2400 m. Ze zmíněné observatoře je skvělý výhled na nejvýraznější dominantu ostrova Tenerife – na sopku Pico de Teide (špičák z Teide). Je vidět z převážné části ostrova a jedná se také o nejvyšší horu Španělska, pod které celé Kanárské ostrovy spadají.
Pro svůj nádherný tvar patří Pico de Teide s výškou 3718 m n. m. mezi nejpohlednější sopky na naší planetě (svým tvarem mi připomíná ženské ňadro polité čokoládou). Na špičce vulkánu přezdívané jako Pilon de Azucar (cukrová homole) lze ještě dnes sledovat zbytkovou aktivitu v podobě fumarol uvolňujících páru a síru o teplotě 86 °C (na vrcholu cítit zápach zkažených vajec). Pico de Teide, stejně jako sousední Pico Viejo a Montaňa Blanca, představují pozdější etapu vulkanické činnosti na Tenerife. Jak už bylo řečeno o pár odstavců výše, ranné stádium vývoje patřilo bazaltovým lávám, ze kterých se utvářely štítové sopky s mírnými svahy. Později se však v magmatickém krbu začaly z taveniny oddělovat lehčí a na oxid křemičitý bohatší části, což vedlo ke vzniku kyselejších láv s větší viskozitou (hůře tekly). Právě z takových láv se začaly utvářet stratovulkány Pico de Teide a spol., které díky většímu obsahu plynů a vody způsobovaly silné exploze, při kterých vzniklo světlé porézní sopečné sklo – pemza.
Samotný vulkán Pico de Teide je tvořen převážně fonolitem (znělcem) a podle Röhlicha (2001) představuje díky tomu světovou raritu (dalším podobným případem je aktivní Mt. Erebus na Antarktidě). Vrchol sopky je poměrně lehce dosažitelný, protože až na plošinu La Rambleta ve výšce 3555 metrů, se lze pohodlně dostat lanovkou. Bohužel právě z tohoto důvodu proudí na vrchol sopky davy turistů. Výstup z plošiny na vrchol je naštěstí omezen na 50 osob za hodinu a pro samotnou závěrečnou etapu je nutné mít povolení, které lze bezplatně získat ve správě Národního parku Teide.
Jedním z největších taháků sopky Teide je kromě výšky a tvaru také fantastický stín, který vrchol vrhá na okolní krajinu v době západu nebo východu Slunce. Tento dokonalý přízrak je viditelný i z oblastí kolem úpatí sopky, ale nejúžasnější zážitek si člověk vychutná stejně až na samotném vrcholu. Pokud se ale v okamžiku východu Slunce usadí na vrcholu mrak, je po představení a vy můžete „jen“ bezmocně přihlížet fascinující hře barev, která se odehrává hluboko pod vámi.
A teď pár slov o měsíčnímu jmenovci, který se nachází ve východní části Moře dešťů. Jde o izolovaný kopec, který je sice doslova obklopen a zatopen příkrovy bazaltové lávy, ale samotný nemá s vulkanismem na Měsíci nic společného. Představuje totiž část vnitřního prstence valů gigantické impaktní pánve Imbrium, která vznikla před 3,85 miliardy roků při srážce Měsíce s asi sto kilometrovou planetkou. Jméno Mons Pico (Pico de Tenerife) dal tomuto kopci německý astronom J. H. Schrőter (1745-1816), který s výškou hory srovnával výšky ostatních měsíčních kopců.
Mons Pico se při vhodném osvětlení, podobně jako i jiné osamocené masivy v této oblasti, prozrazuje velmi dlouhým špičatým stínem. Pozorovatel pak nabude dojmu, že se musí jednat o velmi strmý a vysoký kužel. Je to ale jen klam, který má na svědomí velmi šikmé sluneční osvětlení. Ve skutečnosti je totiž vysoký 2 400 metrů a jeho základna má rozměry 15x25 km. Právě nápadný špičatý stín je společný pro pozemský i měsíční Pico a je dost možné, že i Schrőter se nechal v tomto případě inspirovat pro pojmenování izolovaného kopce na Měsíci.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že nedaleko měsíčního „špičáku z Tenerife“ najdeme celé pohoří, které je pojmenováno Tenerife (MONTES TENERIFFE). S tímto názvem přišli Birt a Lee už v roce 1865. Při pohledu na jednotlivé izolované kopce je velmi dobře vidět, že se jedná o souvislé pohoří zaplavené lávou, z něhož dnes nad povrch moře vystupují jen ty nejvyšší vrcholy. Tento dojem ještě umocňuje množství mořských hřbetů v blízkém sousedství tohoto pohoří.
Ideální doba pro pozorování dlouhých stínů Mons Pico samozřejmě nastává při východu nebo západu Slunce nad touto oblastí. Zde je výběr příhodných pozemských večerů pro sledování dlouhého stínu Mons Pico (col. 16,5°) pro nadcházející rok: 20. 12. 2004, 17. 2. 2005, 19. 3. 2005, 17. 5. 2005, 15. 6. 2005, 13. 8. 2005 a 11. 10. 2005. Přeji pěknou podívanou!
Literatura:
- Carracedo, J.C.(1994): The Canary Islands: an example of structural control on the growth of large oceanic-island volcanoes, J. Volcanology and Geothermal Research, v. 60, p. 225-241.
- Röhlich, P. (2001): Vulkanologický ráj na Tenerife – Vesmír 80, srpen 2001.
Další odkazy:
- další snímky sopek najdete v mé knížce 3D Sopky.
- Kanárské ostrovy - Orbion cz
- Fotky z Tenerife
Evropan posedlý sopkami, si na svém kontinentu moc neužije. Pokud se nevydá na Liparské ostrovy za vytrvale aktivní Stromboli posetou zástupy turistů nebo na občas rozhněvanou Etnu, která je pro změnu v době své aktivity střežena policejními hlídkami jako drahokam, zbývá mu už jen pár lokalit, které od jejich posledních sopečných hrátek dělí solidní řádka roků. Pánská skála u Kamenického Šenova nebo třeba pohoří Eifelu v Německu jsou sice nádhernými ukázkami z dílny Héfaistovy, ale co můžeme čekat po dílně, kde nikdo dlouho pořádně nezatopil pod kotlem…
Výjimku, která může nasytit člověka fascinovaného sopkami, představují v tomto ohledu snad jen Kanárské ostrovy. Dříve se předpokládalo, že vulkanismus Kanárských ostrovů způsobuje tzv. horká skvrna. Pro teorii horké skvrny nasvědčovalo například to, že Kanáry leží na prostorově uspořádané struktuře s nejstaršími vulkány na východě (Fuerteventura a Lanzarote) a nejmladšími (Hierro a La Palma) na západě. Současné a historické projevy vulkanické aktivity na ostrovech Lanzarote, Gran Canaria a Tenerife ovšem přinesly pořádné vady na kráse a eleganci geologických schémat. Proto se dnes více mluví o hypotéze, která bere na zřetel polohu Kanárských ostrovů na rozhraní tenčí oceánské kůry a tlustší kontinentální kůry, která může souviset s alpínským vrásněním. Vulkanický vývoj Kanárských ostrovů by tak mohl souviset se skupinou zlomů, které vznikly v miocénu (před 24 až 5 Ma) při výzdvihu pohoří Atlas.
V době před asi 1,9 Ma se mezi těmito masivy začal vytvářet velký vulkán o průměru asi 20 km, který byl zprvu tvořen čedičovými lávami (v pozdějším období před 1,5 až 0,17 Ma začaly převažovat trachyty a fonolity). Současně s vývojem vulkánu Canadas probíhaly podél osy mezi masivy Canadas a starším Anaga významné výlevy čediče. Tak vznikl hřbet známý jako Dorsal Ridge. Po obou stranách tohoto hřbetu existují dvě významná údolí Guimar a Orotava.
Další geologický vývoj ostrova Tenerife je znázorněn na sérii obrázků, kterou jsem vytvořil na základě informační tabule poblíž stanice lanovky na Pico de Teide.
Tolik geologická historie ostrova. Kanárské ostrovy se však zapsaly významnou měrou i do historie vysokohorských astronomických pozorování. Právě na ostrově Tenerife totiž Angličan Charles Piazzi Smyth začal roku 1856 prokazovat výhodnost pozorovacích stanovišť ve vysokých nadmořských výškách. Smyth strávil na Tenerife celkem 65 dnů a stačil zbudovat dvě pozorovací stanoviště: První na vrcholu Guajara ve výšce 2717 m n. m. (přímo na úpatí tohoto kopce se dnes nachází hotel a turistické informační centrum), druhé stanoviště se nacházelo v místě, kde se dnes nachází proslulá horská chata Alta Vista ve výšce 3260 m n. m. Právě zde jsem prožil jasnou noc a musím přiznat, že zážitek je nepopsatelný.
Výpravou Ch. P. Smytha však „astronomická sláva“ ostrova Tenerife ještě zdaleka neskončila. O století později, v roce 1959, se Kanárské ostrovy ocitly v pásu totality úplného zatmění Slunce. Ostrov Tenerife se tak díky mimořádné kvalitě pozorovacích podmínek dostal do povědomí astronomů z celého světa, což dalo podnět k založení observatoře "Observatorio del Teide" na vrchu Izaňa v nadmořské výšce 2400 m. Ze zmíněné observatoře je skvělý výhled na nejvýraznější dominantu ostrova Tenerife – na sopku Pico de Teide (špičák z Teide). Je vidět z převážné části ostrova a jedná se také o nejvyšší horu Španělska, pod které celé Kanárské ostrovy spadají.
Pro svůj nádherný tvar patří Pico de Teide s výškou 3718 m n. m. mezi nejpohlednější sopky na naší planetě (svým tvarem mi připomíná ženské ňadro polité čokoládou). Na špičce vulkánu přezdívané jako Pilon de Azucar (cukrová homole) lze ještě dnes sledovat zbytkovou aktivitu v podobě fumarol uvolňujících páru a síru o teplotě 86 °C (na vrcholu cítit zápach zkažených vajec). Pico de Teide, stejně jako sousední Pico Viejo a Montaňa Blanca, představují pozdější etapu vulkanické činnosti na Tenerife. Jak už bylo řečeno o pár odstavců výše, ranné stádium vývoje patřilo bazaltovým lávám, ze kterých se utvářely štítové sopky s mírnými svahy. Později se však v magmatickém krbu začaly z taveniny oddělovat lehčí a na oxid křemičitý bohatší části, což vedlo ke vzniku kyselejších láv s větší viskozitou (hůře tekly). Právě z takových láv se začaly utvářet stratovulkány Pico de Teide a spol., které díky většímu obsahu plynů a vody způsobovaly silné exploze, při kterých vzniklo světlé porézní sopečné sklo – pemza.
Samotný vulkán Pico de Teide je tvořen převážně fonolitem (znělcem) a podle Röhlicha (2001) představuje díky tomu světovou raritu (dalším podobným případem je aktivní Mt. Erebus na Antarktidě). Vrchol sopky je poměrně lehce dosažitelný, protože až na plošinu La Rambleta ve výšce 3555 metrů, se lze pohodlně dostat lanovkou. Bohužel právě z tohoto důvodu proudí na vrchol sopky davy turistů. Výstup z plošiny na vrchol je naštěstí omezen na 50 osob za hodinu a pro samotnou závěrečnou etapu je nutné mít povolení, které lze bezplatně získat ve správě Národního parku Teide.
Jedním z největších taháků sopky Teide je kromě výšky a tvaru také fantastický stín, který vrchol vrhá na okolní krajinu v době západu nebo východu Slunce. Tento dokonalý přízrak je viditelný i z oblastí kolem úpatí sopky, ale nejúžasnější zážitek si člověk vychutná stejně až na samotném vrcholu. Pokud se ale v okamžiku východu Slunce usadí na vrcholu mrak, je po představení a vy můžete „jen“ bezmocně přihlížet fascinující hře barev, která se odehrává hluboko pod vámi.
A teď pár slov o měsíčnímu jmenovci, který se nachází ve východní části Moře dešťů. Jde o izolovaný kopec, který je sice doslova obklopen a zatopen příkrovy bazaltové lávy, ale samotný nemá s vulkanismem na Měsíci nic společného. Představuje totiž část vnitřního prstence valů gigantické impaktní pánve Imbrium, která vznikla před 3,85 miliardy roků při srážce Měsíce s asi sto kilometrovou planetkou. Jméno Mons Pico (Pico de Tenerife) dal tomuto kopci německý astronom J. H. Schrőter (1745-1816), který s výškou hory srovnával výšky ostatních měsíčních kopců.
Mons Pico se při vhodném osvětlení, podobně jako i jiné osamocené masivy v této oblasti, prozrazuje velmi dlouhým špičatým stínem. Pozorovatel pak nabude dojmu, že se musí jednat o velmi strmý a vysoký kužel. Je to ale jen klam, který má na svědomí velmi šikmé sluneční osvětlení. Ve skutečnosti je totiž vysoký 2 400 metrů a jeho základna má rozměry 15x25 km. Právě nápadný špičatý stín je společný pro pozemský i měsíční Pico a je dost možné, že i Schrőter se nechal v tomto případě inspirovat pro pojmenování izolovaného kopce na Měsíci.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že nedaleko měsíčního „špičáku z Tenerife“ najdeme celé pohoří, které je pojmenováno Tenerife (MONTES TENERIFFE). S tímto názvem přišli Birt a Lee už v roce 1865. Při pohledu na jednotlivé izolované kopce je velmi dobře vidět, že se jedná o souvislé pohoří zaplavené lávou, z něhož dnes nad povrch moře vystupují jen ty nejvyšší vrcholy. Tento dojem ještě umocňuje množství mořských hřbetů v blízkém sousedství tohoto pohoří.
Ideální doba pro pozorování dlouhých stínů Mons Pico samozřejmě nastává při východu nebo západu Slunce nad touto oblastí. Zde je výběr příhodných pozemských večerů pro sledování dlouhého stínu Mons Pico (col. 16,5°) pro nadcházející rok: 20. 12. 2004, 17. 2. 2005, 19. 3. 2005, 17. 5. 2005, 15. 6. 2005, 13. 8. 2005 a 11. 10. 2005. Přeji pěknou podívanou!
Literatura:
- Carracedo, J.C.(1994): The Canary Islands: an example of structural control on the growth of large oceanic-island volcanoes, J. Volcanology and Geothermal Research, v. 60, p. 225-241.
- Röhlich, P. (2001): Vulkanologický ráj na Tenerife – Vesmír 80, srpen 2001.
Další odkazy:
- další snímky sopek najdete v mé knížce 3D Sopky.
- Kanárské ostrovy - Orbion cz
- Fotky z Tenerife
Štítky: cestování, geologie, vulkanismus
vystavil Pavel Gabzdyl v
19:09
Komentáře:
bylo to velmi zajímavé
Přidat komentář
Odkazy na tento příspěvek:
Vytvořte odkaz
<< Domovská stránka