Měsíční dvanáctka dokončena!

Myšlenka vytvořit Průvodce po Měsíci je stará už dvacet let. Díky Amatérské prohlídce oblohy tehdy vznikl program Amatérská prohlídka Měsíce, jehož cílem bylo vzbudit zájem o prohlížení našeho kosmického souseda. Za deset let činnosti tohoto spolku se hrstce nadšenců podařilo pořídit na 1170 zápisů z prohlídek a stovky kreseb měsíčního povrchu. Po několika letech shromažďování pozorování jsem však pochopil, že je nad lidské síly, aby skupinka mnohdy teprve začínajících pozorovatelů vysněného průvodce zvládla vytvořit. Proto jsem ze svého původního plánu slevil a začal zvolna připravovat Průvodce ne po celém Měsíci, ale jen po několika vybraných útvarech.

V Průvodci měsíčními útvary proto najdete dvanáct měsíčních útvarů, které jsou významnými a velmi dobře pozorovatelnými zástupci svého druhu – jednoduchý kráter (Linné), zdvojený kráter (Messier a Messier A), komplexní kráter (Koperník), kráter s postiženým dnem (Gassendi), kráter vyplněný lávou (Plato), velkou impaktní pánev (pánev Orientale), lunární pohoří (Alpy), lunární sopky (dómy u kráteru Arago), „lávové“ koryto (Schröterovo údolí), zlom (Přímý zlom), místo zasypané sopečným materiálem (skvrny v kráteru Alphonsus) a poklesovou strukturu (Ariadaeova brázda).

U každého z útvarů najdete stručný popis jeho viditelnosti, původ jeho pojmenování a jednoduché vysvětlení vzniku. Průvodce přináší především popis každého útvaru za různých světelných podmínek tak, abyste získali co možná nejlepší přehled o jeho vzhledu v průběhu celého lunárního dne. K tomu slouží aktuální předpověď pro každý důležitý okamžik – stačí kliknout na příslušné colongitudo (to udává polohu rozhraní mezi světlem a stínem, což výrazně ovlivňuje vzhled jednotlivých měsíčních útvarů) a hned víte, kdy máte na příslušné místo zamířit svůj dalekohled!

V přehledu útvarů nechybí jednoduchá mapka s vyznačenými polohami všech dvanácti vybraných útvarů a poloha v mapě GoogleMoon. Na sociální síti Facebook pak tohoto Průvodce doplňuje speciální stránka s aktuálními zprávami o viditelnosti vybraných útvarů.

Tento Průvodce je věnován všem, kteří chtějí blíže poznat měsíční útvary nebo prostě obdivují neobvyklé kouzlo lunární krajiny. Snad se Průvodce stane užitečným pomocníkem i pro demonstrátory hvězdáren nebo těch, kteří se snaží zachytit zajímavá stínová představení ať už pomocí kresby nebo fotografie.

Autor děkuje především Pavlovi Karasovi za přípravu skriptu pro výpočet colongituda, Milanovi Blažkovi za jeho dlouholetá pozorování a podporu, Antonínu Rüklovi za nejlepší atlas Měsíce na světě, Haroldu Hillovi za lunární inspiraci a Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně za možnost využívat dalekohledy k prohlídkám Měsíce. Velký dík patří i všem fotografům, kteří poskytli své báječné výtvory: Aquarius, Wolfgang Paech, Wes Higgins, Thomas Williamson, Alan Friedman a Zac Pujic. A samozřejmě Měsíci za to, že existuje a Havířovu za oblohu, která mi jako malému klukovi umožnila jeho sledování.

Na hlavní stránku Průvodce měsíčními útvary se dostanete kliknutím na tento odkaz.

Silvestrovské zatmění Měsíce

Letos si náš kosmický soused užil nemálo pozornosti. V červenci jsme si připomenuli, že od prvního přistání člověka na Měsíci už uběhlo čtyřicet let, v říjnu padesát let od prvních fotografií odvrácené strany a také 400 let od prvního pozorování Měsíce pomocí dalekohledu. Novinami také několikrát probleskly zprávy o objevu stop vodního ledu v polárních oblastech a vědcům se podařilo u jižního pólu našeho souseda zjistit dosud nejstudenější místo ve Sluneční soustavě s teplotou -238° C!

Náš kosmický soused nejspíš chce tato výročí a objevy pořádně oslavit a tak si přichystal na poslední měsíc letošního roku hned dva úplňky a také vstup do zemského stínu. Dva úplňky v jednom kalendářním měsíci jsou sice vzácné (říká se tomu „modrý měsíc“a nastává zhruba jednou za dva a půl roku), ale jinak ničím zajímavé. Naopak zatmění Měsíce je jevem, který si svou pozornost rozhodně zaslouží. Při letošním prosincovém zatmění se sice Měsíc ponoří do plného zemského stínu jen z osmi procent, ale za to proběhne v posledních hodinách letošního roku!

Průběh silvestrovského zatmění.

Video o úplném zatmění Měsíce s průběhem letošního silvestrovského zatmění v závěru. Vyrobila: Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, p. o.

Národní muzeum oslavuje narozeniny Země

Poslední dobou se mi málokdy stává, že jsem něčím příjemně překvapen. Při nedávné návštěvě Národní muzea v Praze se mi to však přihodilo. Spolu s několika dalšími kolegy jsme totiž navštívili novou expozici s názvem Příběh planety Země, která je k vidění od září 2009 do června 2010. Výstava o celkové rozloze 900 m² je instalována v největších výstavních prostorách hlavní budovy Národního muzea hned v prvním patře. Při vstupu do budovy muzea upozorňuje na expozici opravdový unikát – velký meteorit Muonionalusta ze sbírky Jiřího Šimka. Jedná se o dosud největší u nás vystavený meteorit vážící bezmála jednu tunu, který je zároveň nejstarším doloženým meteoritem spadlým na Zemi! Lepší „upoutávku“ na Příběh planety Země si snad ani nedokážu představit.

Už první kroky pod velkým modelem Země, které návštěvníka zavedou do „nitra naší planety“, dávají tušit, že nepůjde jen o nezáživnou přehlídku muzejních exponátů, ale o docela atraktivní předvedení daného tématu. V expozici proto nechyběly velké informační panely, pomocí kterých si žáci vyplňovali úkoly předem připravené od svých učitelů; interaktivní počítačové „hry“, ke kterým se přes chumel školáků prakticky nedalo dostat; prolézačky jeskyněmi; velký model sopky i s tekoucí lávou a celá řada dalších poměrně zdařilých exponátů.

Do celého tohoto koktejlu „poznávání“ ovšem Národní muzeum přimíchalo i své exponáty. Asi nejvíc mě překvapila docela nenápadná sada vitrín s meteority, kvůli kterých by mnoho nadšenců bylo ochotno cestovat tisíce kilometrů, jen aby uviděli alespoň jejich odlesk na skle. Například největší u nás kdy vystavený kus lunárního meteoritu (Dar Al Ghani 400 ze sbírky S. P. Vasilieva), kompletní sbírka příbramských meteoritů, meteorit Morávka, nebo slavný „Zakletý purkrabí“ z Lokte, si však zaslouží trochu větší zviditelnění – stejně jako meteorit Nakhla, jehož stručný popisek ani neupozornil na fakt, že jde o kus „kamene“ z Marsu nebo eukrit Juvinas, o němž sice popisek prozrazoval, že jeho pád se odehrál 15. 6. 1821 ve Francii, zapomněl však laikovi prozradit jeho původ z planetky 4 Vesta.

I přes tyto malé výtky, které by se daly ospravedlnit snad jen tím, že by se jednalo o pouhé makety, lze ovšem tuto výstavu jednoznačně doporučit. V našich luzích a hájích se totiž tak výživná směsice unikátních exponátů, hezkých modelů a vzdělávacích prvků jen tak nevidí.

Měsíční srpek dnes večer

Dnes večer můžete po západu Slunce vyhlížet nad jihozápadním obzorem úzký měsíční srpek, který se za obzor schová už krátce před šestou hodinou večerní. Od novu ho sice dělí skoro tři dny, přesto nebude příliš dobře pozorovatelný. Pohybuje se totiž jen velmi nízko nad obzorem, v souhvězdí Střelce, navíc tři stupně pod ekliptikou. Na rozhraní světla a stínu se bude rýsovat Moře nepokojů a čtveřice kráterů Langrenus, Vendelinus, Petavius a Furnerius.

Fujifilm FinePix S100FS, ohnisko 38 mm, expozice 1/3 sekundy.

Fujifilm FinePix S100FS, ohnisko 400 mm, expozice 1/3 sekundy.

Inventura Sluneční soustavy pokračuje

Zdá se, že sotva si astronomové ujasnili, co je to vlastně planeta, chystají si objasnit skupinu měsíců. I v této kategorii objektů Sluneční soustavy lze totiž nalézt množství tak různorodých těles, že jedinou vlastností, která je spojuje, je to, že obíhají kolem společné planety – nic víc. Na jedné straně tu máme Titan s vlastní hustou atmosférou, metanovými jezery a s rozměry většími než planeta Merkur nebo Ió s vlastní vulkanickou aktivitou a na druhé straně tu jsou jen několikakilometrové kusy ledu obíhající velmi daleko a navíc v retrográdním směru (v opačném než rotuje planeta) kolem svých planet.

Astronomové proto chtějí i mezi satelity provést pořádnou inventuru. Na papíře už se objevila i nová definice, kterou sestavila komise expertů pod hlavičkou Interplanetary Union. Podle této definice bychom měsíce měli dělit do dalších podskupin, jejichž názvy pro nejednoznačné české protějšky uvedu raději v originálním znění: Major Moons, Mini Moons, Moon Units, Nuggets, Tailings a Shake.

Uvidíme, jak se definice měsíců, která se bude mimochodem hodit i pro nomenklaturu cizích planetárních systémů, bude dál vyvíjet. Už teď je ovšem jasné, že nová definice měsíců rozhodně nevzbudí tolik pozornosti jako definice planet. V tomto případě totiž o žádné milované Pluto nepřijdeme a ani náš Měsíc se nemusí bát – ten přece v rámci satelitů Sluneční soustavy patří mezi skutečné obry.

Gassendi v novém bytě

Po mnoha dnech zatažené oblohy se konečně oblačná přikrývka nad Brnem protrhla a se sluncem vysvitla i naděje, že se dnes konečně podívám dalekohledem na Měsíc. Deset let jsem totiž v bytě neměl žádný slušnější dalekohled, kterým bych se mohl podívat Měsíci pořádně do tváře. Vlastně jsem neměl ani ten slušnější byt – až teď. Pokud se zítra nad ránem skutečně udělá jasno, budu mít navíc šanci spatřit kráter Gassendi na večerním terminátoru. A to je zrovna situace, která je do velké míry nezmapovaná i ve zbrusu nové kapitole Průvodce měsíčními útvary. Pokud tedy nebudu mít štěstí a vy ano, dejte mi prosím alespoň vědět, jak Gassendi vypadal - bude se to opravdu hodit!

Ilustační snímek couvajícího Měsíce i s kráterem Gassendi na terminátoru: European Southern Observatory.

Sluneční soustava s velkým „S“

Pokud nahlédneme do české astronomické literatury, astronomických e-zinů nebo tištěných časopisů posledních let, setkáme se u psaní termínu „Sluneční soustava“ s velkou nejednotností (mám na mysli naší Sluneční soustavu, tj. seskupení těles vázaných gravitací ke Slunci). Převažuje sice psaní naší Sluneční soustavy s malým písmenem „s“ na začátku, zhruba třetina zdrojů ovšem preferuje psaní s velkým „S“. Co je tedy správně? Ačkoli Pravidla českého pravopisu hovoří jasně, že hvězdářský termín „sluneční soustava“ píšeme s malým „s“, měli by se nad užíváním tohoto termínu zamyslet především astronomové a autoři astronomických textů. Výklad českého pravopisu přece v případě odborných termínů považuje za správné to, co lze z odborného hlediska zdůvodnit. A v případě naší Sluneční soustavy se takové vysvětlení opravdu nabízí.

Ve vesmíru se setkáme s mnoha slunci, měsíci nebo galaxiemi, ale jen s jedním Sluncem, Měsícem a Galaxií. Cizí slunce (hvězdy) lidé znají už od nepaměti, měsíce jiných planet byly objeveny na počátku 17. století a o cizích galaxiích víme teprve od 20. let minulého století. Od objevu prvních exoplanet v devadesátých letech minulého století ovšem bezpečně víme, že se ve vesmíru nacházejí i planetární soustavy cizích sluncí čili jiné sluneční soustavy. Naše Sluneční soustava by tedy měla být odlišována od těch ostatních vlastním jménem.

Navíc, pokud bychom na jedinečnost naši Sluneční soustavy nahlíželi čistě astronomickým pohledem, je přece mnohem pravděpodobnější, že ve vesmíru nalezneme hvězdu podobnou Slunci, než planetární soustavu podobnou naší Sluneční soustavě. Přitom Slunce své oba tvary má, zatímco Sluneční soustava prozatím (alespoň v Pravidlech českého pravopisu) ne.

Psát naši Sluneční soustavu s velkým „S“ z těchto důvodů doporučuje i Terminologická sekce České astronomické společnosti, náš přední popularizátor Jiří Grygar a také většina autorů publikujících na webu České astronomické společnosti.

Vážení kolegové, buďme tedy jednotní a dopřejme naší Sluneční soustavě punc jedinečnosti, který si jistě tato planetární soustava alespoň v našich očích zaslouží. V Pravidlech českého pravopisu se totiž tohoto privilegia naše Sluneční soustava zřejmě jen tak nedočká (viz citace e-mailu níže).

Vážený pane Gabzdyle,
obávám se, že v dohledné době, i kdyby jazykovědci na Vaše stanovisko přistoupili, ke změně v Pravidlech českého pravopisu nedojde. Ta totiž již po několik let vycházejí v nezměněné podobě a průběžně se nerevidují.

S pozdravem
Ivana Svobodová
Ústav pro jazyk český AV ČR
oddělení jazykové kultury - jazyková poradna

Ilustační obrázek: Robin de Blanche.

Děkuji Kateřině Havránkové, Liboru Lenžovi, Luďkovi Vaštovi, Jiřímu Grygarovi a Miroslavu Šulcovi za jejich připomínky.

Apollo 17 opravdu zblízka

Snímky míst přistání jednotlivých misí Apollo, které se letos (opravdu vydařený dárek k letošnímu 40. výročí prvnímu přistání člověka na Měsíci) podařilo nasnímat sondě Lunar Reconnaissance Orbiter (viz tady) doplňují další, ještě podrobnější záběry. Minulý týden byl například publikován podrobný snímek místa přistání lunárního modulu Challenger (Apollo 17), na kterém lze rozeznat nejen samotný zbytek modulu, ale i jednotlivé součásti vědeckých experimentů, které zde astronauti zanechali! Zatímco fanoušci misí Apollo žasnou, se skeptiky to podle mnoha zpráv s jejich přesvědčením o velkém měsíčním spiknutí ani nehne. Původní snímky najdete tady.

Snímek ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter.

Snímek pořízený astronauty z místa přistání – vlajka s modulem.


Snímek ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter. Širší záběr získáte po kliknutí na obrázek.

Snímek pořízený astronauty z místa přistání – vědecké experimenty a pár měsíčních balvanů (R1 až 3).

Je John Lennon na Měsíci?

Když ráno jezdím trolejbusem do práce, trvá mi to dostatečně dlouho, abych si stačil přečíst skoro celé noviny. To, co jsem se poslední dobou v novinách dočetl, mě přesvědčilo, že se mám o Měsíci ještě hodně co učit. A to nečtu žádný „barevný pseudosvět za pár drobných“, o kterém zpívá Richard Krajčo, ale opravdové noviny.

„Voda na Měsíci!“ – titulek, který mě pravidelně rozveseluje už pár let (viz tento článek) se opět rozlil po stránkách všech novin. Přitom rozlévat opravdu nebylo co. Opět šlo jen o nepřímé důkazy přítomnosti vodního ledu v polárních oblastech našeho souseda. Mimochodem, ani mnohými očekávané dopady urychlovacího stupně Centaur a následně sondy LCROSS žádné další důkazy o vodním ledu zatím nepřinesly.

Ještě více mě však udivil článek, který jsem zahlédl ve včerejší Mladé frontě. Bývalý kytarista Beatles údajně dostal k nedožitým 69. narozeninám netradiční dárek – jeden z měsíčních kráterů prý nese od pátku jméno Mírový kráter Johna Lennona. Ne, že by se mi Lennonův kráter na Měsíci nelíbil, ale nejsou náhodou měsíční krátery pojmenovávány po osobnostech, které se prosadily na poli vědy a filozofie, zatímco umělcům je ponechán Merkur? Možná se ale mýlím a slovutná Mezinárodní astronomická unie udělala zcela mimořádnou výjimku a ještě dnes si za doprovodu Žluté ponorky v Atlasu Měsíce označím nové jméno kráteru.

Brouky na Měsíci nenajdete...

V práci jsem ani nestačil rozchodit mravence z prosezených nohou a už jsem věděl, jak to ve skutečnosti s Lennonovým kráterem je: kráter Daniell D v Jezeře smrti přejmenovala v „Mírový kráter Johna Lennona“ společnost se zvučným pojmenováním – International Lunar Geographic Society. Společnost, která se pojmenováváním měsíčních kráterů živí. Ano, za patřičný poplatek si dnes můžete koupit už i jméno kráteru na Měsíci. Podobně jako nákup měsíčních pozemků má však i tento „business“ založený na nevědomosti kupujících cenu tak maximálně potištěného papíru formátu A3, protože jméno kráteru může oficiálně (a bezplatně) určit pouze Mezinárodní astronomická unie. A ta Lennonovi dosud žádný měsíční kráter nepřiřadila. O tom se už ale v novinách nepsalo. Ačkoli se tedy na první pohled může jednat o vyjádření úcty k dílu slavného „brouka“, jde jen o dobře načasovaný reklamní tah.

Milí čtenáři Měsíčního deníku, neškrtejte si tedy ještě prosím v atlasech jména kráterů a nesledujte odlesky lunárních jezer! Zprávy v novinách vás k tomu možná nabádají, ale já vás od toho odrazuji, a to za tuto radu nechci ani korunu :-)

Like a rolling stone...

Přísun detailních snímků měsíčního povrchu ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter přináší podle očekávání neuvěřitelné pohledy. Mozaiky snímků pořízené kamerou Narrow Angle Camera totiž ukazují Měsíc v takových detailech, že je to úplně jiný svět, než na jaký je člověk zvyklý z dalekohledu. Příkladem je tento malý výřez, který jsem vypreparoval z mozaiky snímků kráteru Tsiolkovskij (o rozměru 5000 x 55000 pixelů!). Vidíte na něm i jen několikametrové balvany skutálené ze svahu velkého impaktního kráteru. Zřetelné jsou také dráhy, po kterých se balvany válely a poskakovaly po povrchu.

Foto: NASA/GSFC/Arizona State University.